Mám tu další reakci na mou výzvu...

Mám tu další reakci na mou výzvu. Moc za ni děkuji! Dnes je to celý příběh:

"Můj příběh začal asi stejně jako u každého z vás. Návštěvy gynekologa, měření bazální teploty v pochvě, počítání plodných dnů atd. Poté návštěva reprodukčního centra a hodně,hodně peněz a zklamání z neúspěchu.U mě to bylo stejné, až na to, že pány doktory napadlo asi po 2 neúspěšných cyklech, že by mi mohli udělat genetické vyšetření. Z vyšetření vzešly asi všechny nemoci krve, co mohou být plus genetická vada chromozomů, která se vyřešit nedá. Podle lékařů prý ano, ale po třetím neúspěšném cyklu jsme to vzdali.

Já jsem si život bez dětí nedokázala představit, tak jsme začali uvažovat o adopci. Pro mě to byla jasná volba, protože jsem také osvojená ze strany otce, ale pro manžela to byl ze začátku trošičku problém. Nicméně se ztotožnil z adopcí a začali jsme pátrat, co se bude dít.

Na internetu jsem našla, že adopce trvá asi tak rok, z čehož jsem byla nadšená. Slovo dalo slovo a najednou jsme museli absolvovat ty nekonečné pohovory, psychology i příprava ve formě víkendů. Vším jsme si prošli a byli jsme asi po 1 roce neustálého telefonování a vnucování zařazeni do evidence žadatelů.

Ten pocit byl pro mě uvolňující. Konečně jsme byli na konci jedné etapy a už nás čeká jen to dobré. Každopádně tento pocit trval asi rok.Poté jsem začala být nervózní. Proč se mi neozívají. A začal koloběh telefonů a e-mailů nanovo. A stále stejná odpověď."Dětí je málo, vydržte.My se vám ozveme". Když se mi ani po půl roce nikdo neozval, začala jsem bobardovat kraj skoro každý týden.Nicméně asi po 3 letech mi zazvonil ten dlouho očekávaný telefon.

Byla jsem po noční, tak jsem tomu nechtěla ani uvěřit. Hned druhý den jsem si sjednala schůzku k seznámení se spisem.Na fotografii, kterou nám ukázali, na mě koukal 6 měsíční chlapeček s hnědýma očima.A já v tu chvíli věděla, že ho chci a musím vidět.Asi po týdnu jsme absolvovali 5ti hodinovou cestu autem a byli jsme tam.Před kojeneckým ústavem žluté barvy.

Byla jsem tak nervózní, že jsem sotva došla do místnosti, kam nás zavedli. Chvíli tam něco mluvili, ale já je neposlouchala až na větu"chcete ho vidět"? Samozřejmě, vždyť kvůli tomu jsme tady. Vešli jsme do místnosti, kde spalo asi dalších 5 dětí a u dveří na mě z postýlky koukal chlapeček s hnědýma očima. Jediné, co jsem ze sebe dostala bylo: Můžu si ho pochovat? V té chvíli byl ten pocit nepopsatelný.

Směsice absolutní mateřské lásky a vděčnosti. V tu chvíli jsem nemyslela na to, že je je to dítě, ale tohle je MOJE DÍTĚ. Oba s manželem jsme se rozplakali a štěstím jsme se smáli zároveň i přes to, že byl malej po jídle a pořádně mi říhnul do obličeje. V kojeneckém ústavu jsme strávili asi 6 dní a poté jsme si maličkého odvezli domů. Celou cestu byl neuvěřitelně hodný a trpělivý.I v kojeňáku nám říkali, že je nejtrpělivější ze všech dětí.

Jediné, co jsme si odvezli bylo dudlání palce, které má mimochodem doteď. Jinak nyní je z něho 4letý chlapeček. Zlobí v mezích možností, dobře navazuje vztahy s vrstevníky.Problém jsme měli pouze s obranou.Nedokázal se bránit, nechal se bít.Ale to již také překonáváme. Vyrostl z něho úžasný, dobrosrdečný a chápající chlapec, za kterého budu děkovat do konce svého života.

Každopádně život šel dál a my chtěli druhé dítě. Po 1,5 roce jsme se dočkali vysněného telefonu podruhé.Opět chlapeček s hnědýma očima.Poprvé jsem se v praxi setkala s profesionálním pěstounstvím.Musím říct, že jsem poprvé mluvila s lidmi, ze kterých jsme neměly pocit, že děláme něco špatně, že nás kontrolují a psychologicky rozebírají.Poprvé v životě mi někdo řekl, že jsme úžasní lidé a že jsme pro chlapečka to nejlepší.

Bylo to velmi příjemné. Ale na druhou stranu jsem se setkala s pocitem žárlivosti, což jsem nečekala.Druhému synovi bylo 6 měsíců, co jsme ho poprvé uviděli, a již přirozeně byl napojený na pěstounku.Vyrazilo mi dech, že mi to tak strašně vadí.Nemohla jsem to zkousnout.

Vzpomínám na naše první setkání.Byla to pro mě nová zkušenost, protože u pěstounky na přechodnou dobu jsem nikdy nebyla.Tak jsem taky nevěděla, co mě čeká.První kontakt,než jsem se setkala s maličkým a pěstounkou, mi zavolal pán z jejich doprovázející organizace.Sjednal kontakt mezi námi a už to jelo.Samozřejmě jsem nechtěla na nic čekat a hned jsme si domluvili první návštěvu u pěstounky.

Trošičku mě děsila ta tříhodinová cesta se čtyřletým synem. Musím říct, že mě zrazovali od toho, aby při první návštěvě byl přítomen můj první syn. Spíše jsem měla strach, že mi to ani nepovolí a já si to tak přála. Přišlo mi to správné.Naštěstí jsem se dozvěděla, že to jsou jenom domněnky z krajského úřadu, ale napsané to nikde není.Tak jsme jeli.

Neuvěřitelně jsem se těšila a celou cestu jsem měla takovéto mravenčení v žaludku.Strašně jsem si přála, aby to mezi námi přeskočilo, jako staršího syna.Čím více jsme se přibližovali, tím více jsem byla nervózní.Když jsme přijeli, tak mě překvapilo uvítání.Byl připraven oběd, všichni se usmívali.Bylo to tak jiné od mé první zkušenosti z kojeneckým ústavem.Očekávala jsem, že budu strašně dojatá, jako u prvního syna a tak.

Maličký právě spal, tak jsme si sedli k obědu. Já byla tak nervózní, že jsem neměla ani chuť, i když jsem od rána nejedla.A najednou byl tady.Chlapeček z velkýma hnědýma očima byl tady.Pomačkaný ze spánku a byl tak krásný. Bylo to opravdu krásné miminko, ale jen krásné miminko v náručí cizího muže. Nic mezi námi nepřeskočilo a já si to tak přála. Byla jsem zklamaná.Maličký byl sice hodný a ani neplakal, ale stále pokukoval po pěstounce jako po té nejdůležitější osobě a já byla jen nějaká teta, která si ho půjčuje.

Bylo to pochopitelné, ale ne pro matku, která tolik touží, aby se na ni dítě navázalo. Říkala jsem si, že to se poddá, vždyť se vidíme poprvé, tak jsem to nechala být. Náš starší syn, byl nadšený. Ohromil mě svou ohleduplností a vyzrálostí v dané situaci.Už když jsme se o maličkém dozvěděli, tak jsme ho připravovali na brášku, ale tohle jsem nečekala.Strávili jsme s miminkem celé odpoledne a poté jsme se dali na tříhodinovou cestu domů.

Domluvili jsme se na další víkend. Měla jsem smíšené pocity z toho, že bychom měli být celý víkend u cizích lidí, kteří pečují o mého syna, ale je to nutné, tak to podstoupíme.Hned po první návštěvě jsem si podala žádost o svěření do péče, prý to trvá déle, tak ať jsme v předstihu ( to jsem ale nevěděla, co mě ještě čeká).

Víkend jsme prožili docela dobře, ale snášela jsem hůře situace, kdy maličký plakal, nemohl usnout nebo byl prostě mrzutý. U mě se nechtěl uklidnit, tak musela nastoupit pěstounka. Bylo to pro mě nesnesitelné, vždyť je to moje dítě! A to dítě mě nechce.

Díval se na mě, jako na vetřelce, který ho odvádí od "mámy". Byla jsem zoufalá. Nicméně naše návštěvy pokračovaly.Byla jsem rozhodnutá to nevzdát. Bylo mi řečeno,že dítě se rychle překlopí, až spolu budeme 24 hodin. Popravdě jsem jim nevěřila.To přece nejde, to je proti lidskému rozumu.Vždyť ona se o něj starala 8 měsíců, to pouto je už moc silné.Nechtěla jsem to dát najevo, ale v koutku duše jsem byla bezradná.Já napojená byla, ale pro maličkého jsem byla jenom teta.Naše návštěvy pokračovaly a já se začala starat o termín soudu.

Uplynuly dva týdny od podání návrhu a stále se nic nědělo.Tak jsem zavolala na soud.Tam mi velmi nepříjemná paní oznámila, že termín bude asi až příští měsíc.

To mě odrovnalo.! Cože?No to si ze mě děláte legraci. Byla jsem tak rozhořčená, že jsem napsala i ministryni sociálních věcí. Nicméně jsme podali předběžný návrh, který nám byl zamítnut.No to snad není ani pravda.Copak jsme něco provedli, že nás tak trestají?Ovšem se stalo to, čeho jsem se obávala.Soud měl za to, že o maličkého je postaráno, tak přece není kam spěchat.To je neuvěřitelné!

Tak jsem stále obvolávala všechny, co s tím mohli něco udělat, psala jsem e-maily, smsky a stále dokola.Myslím, že jsem byla i nepříjemně dotěrná, jenom, aby nám už to datum řekli.Bohužel si myslím, že jsem byla nepříjemná i doma, za což se moc omlouvám.Dost jsem to prožívala.Každopádně naše návštěvy pokračovaly.

Opravdu se nám pěstounka snažila vyjít vstříc a zkracovala vzdálenost mezi námi tím, že jela na víkend do bližšího města směrem k nám a tak jsme si maličkého mohli brát i na celý den domů.Musím říct, že když maličký pěstounku neviděl, tak jsem ten nejdůležitější byla já.Uklidnil se u mě, neplakal a dokonce se i smál.Ale pokud tam byla ona, tak jsem opět byla jenom lepší teta.Nevěřila jsem tomu, že se to překlopí, ale doufala jsem v to.

Chtěla jsem, aby mě přesvědčili o tom, že se dítě je schopné překlopit tak rychle, jak mi tvrdili.Toužila jsem po tom, aby se na mě díval stejně jako na ni.Žárlila jsem, ano žárlila.Žárlila jsem na své vlastní dítě a na cizí ženu, která za nic nemohla.Nicméně nevím, čím to bylo, jestli mou urputností nebo drzostí, ale termín soudu jsme dostali již za dva měsíce od podání návrhu.Podle některých to bylo úžasné až neuvěřitelné, že to je tak brzy, ale pro mě to bylo dost dlouhé, až zbytečně.

Každopádně se naše návštěvy stupňovaly a maličký byl se mnou i přes noc.Je to neuvěřitelné, ale funguje to.Po pár dnech se konečně ty krásné hnědé oči na mě podívaly tak, že mi vtryskly slzy z očí. Ano, konečně se na mě dívá jako na mámu.

A v tu chvíli jsem věděla, že všechno zvládneme. I ten "podělanej "soud, ze kterého jsem měla docela strach. U soudu jsme si ale vážně připadali jako trestanci.Soudní síň s přísahou, výslechy a tak podobně.Stále jsem si opakovala " My jsme něco provedli?"Několikrát mezi výslechy manžela a mnou jsem dostala strach, že nám to snad zamítnou."No to snad nee."Na malou chvilku se mi chtělo strašně plakat.Byla jsem bezradná, ale ustála jsem. Po hodinovém výslechu bylo po všem.

Takovou úlevu jsem pocítila, když jsme vyšli z toho hrozného místa. Svírala jsem v náručí mladšího synka, za ruku vedla staršího a nás všechny objímal manžel.Ten pocit byl nepopsatelný.Je to za námi.Chtělo se mi smát a plakat zároveň.Každopádně to stálo za to. Vždyť život bez dětí je prázdný a smutný, nemyslíte?"

Podepsána: Adoptivní maminka

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/ https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/photos/a.176717266111582.1073741828.170860840030558/352008158582491/Mám tu další reakci na mou výzvu. Moc za ni děkuji! Dnes je to celý příběh:

"Můj příběh začal asi stejně jako u každého z vás. Návštěvy gynekologa, měření bazální teploty v pochvě, počítání plodných dnů atd. Poté návštěva reprodukčního centra a hodně,hodně peněz a zklamání z neúspěchu.U mě to bylo stejné, až na to, že pány doktory napadlo asi po 2 neúspěšných cyklech, že by mi mohli udělat genetické vyšetření. Z vyšetření vzešly asi všechny nemoci krve, co mohou být plus genetická vada chromozomů, která se vyřešit nedá. Podle lékařů prý ano, ale po třetím neúspěšném cyklu jsme to vzdali.

Já jsem si život bez dětí nedokázala představit, tak jsme začali uvažovat o adopci. Pro mě to byla jasná volba, protože jsem také osvojená ze strany otce, ale pro manžela to byl ze začátku trošičku problém. Nicméně se ztotožnil z adopcí a začali jsme pátrat, co se bude dít.

Na internetu jsem našla, že adopce trvá asi tak rok, z čehož jsem byla nadšená. Slovo dalo slovo a najednou jsme museli absolvovat ty nekonečné pohovory, psychology i příprava ve formě víkendů. Vším jsme si prošli a byli jsme asi po 1 roce neustálého telefonování a vnucování zařazeni do evidence žadatelů.

Ten pocit byl pro mě uvolňující. Konečně jsme byli na konci jedné etapy a už nás čeká jen to dobré. Každopádně tento pocit trval asi rok.Poté jsem začala být nervózní. Proč se mi neozívají. A začal koloběh telefonů a e-mailů nanovo. A stále stejná odpověď."Dětí je málo, vydržte.My se vám ozveme". Když se mi ani po půl roce nikdo neozval, začala jsem bobardovat kraj skoro každý týden.Nicméně asi po 3 letech mi zazvonil ten dlouho očekávaný telefon.

Byla jsem po noční, tak jsem tomu nechtěla ani uvěřit. Hned druhý den jsem si sjednala schůzku k seznámení se spisem.Na fotografii, kterou nám ukázali, na mě koukal 6 měsíční chlapeček s hnědýma očima.A já v tu chvíli věděla, že ho chci a musím vidět.Asi po týdnu jsme absolvovali 5ti hodinovou cestu autem a byli jsme tam.Před kojeneckým ústavem žluté barvy.

Byla jsem tak nervózní, že jsem sotva došla do místnosti, kam nás zavedli. Chvíli tam něco mluvili, ale já je neposlouchala až na větu"chcete ho vidět"? Samozřejmě, vždyť kvůli tomu jsme tady. Vešli jsme do místnosti, kde spalo asi dalších 5 dětí a u dveří na mě z postýlky koukal chlapeček s hnědýma očima. Jediné, co jsem ze sebe dostala bylo: Můžu si ho pochovat? V té chvíli byl ten pocit nepopsatelný.

Směsice absolutní mateřské lásky a vděčnosti. V tu chvíli jsem nemyslela na to, že je je to dítě, ale tohle je MOJE DÍTĚ. Oba s manželem jsme se rozplakali a štěstím jsme se smáli zároveň i přes to, že byl malej po jídle a pořádně mi říhnul do obličeje. V kojeneckém ústavu jsme strávili asi 6 dní a poté jsme si maličkého odvezli domů. Celou cestu byl neuvěřitelně hodný a trpělivý.I v kojeňáku nám říkali, že je nejtrpělivější ze všech dětí.

Jediné, co jsme si odvezli bylo dudlání palce, které má mimochodem doteď. Jinak nyní je z něho 4letý chlapeček. Zlobí v mezích možností, dobře navazuje vztahy s vrstevníky.Problém jsme měli pouze s obranou.Nedokázal se bránit, nechal se bít.Ale to již také překonáváme. Vyrostl z něho úžasný, dobrosrdečný a chápající chlapec, za kterého budu děkovat do konce svého života.

Každopádně život šel dál a my chtěli druhé dítě. Po 1,5 roce jsme se dočkali vysněného telefonu podruhé.Opět chlapeček s hnědýma očima.Poprvé jsem se v praxi setkala s profesionálním pěstounstvím.Musím říct, že jsem poprvé mluvila s lidmi, ze kterých jsme neměly pocit, že děláme něco špatně, že nás kontrolují a psychologicky rozebírají.Poprvé v životě mi někdo řekl, že jsme úžasní lidé a že jsme pro chlapečka to nejlepší.

Bylo to velmi příjemné. Ale na druhou stranu jsem se setkala s pocitem žárlivosti, což jsem nečekala.Druhému synovi bylo 6 měsíců, co jsme ho poprvé uviděli, a již přirozeně byl napojený na pěstounku.Vyrazilo mi dech, že mi to tak strašně vadí.Nemohla jsem to zkousnout.

Vzpomínám na naše první setkání.Byla to pro mě nová zkušenost, protože u pěstounky na přechodnou dobu jsem nikdy nebyla.Tak jsem taky nevěděla, co mě čeká.První kontakt,než jsem se setkala s maličkým a pěstounkou, mi zavolal pán z jejich doprovázející organizace.Sjednal kontakt mezi námi a už to jelo.Samozřejmě jsem nechtěla na nic čekat a hned jsme si domluvili první návštěvu u pěstounky.

Trošičku mě děsila ta tříhodinová cesta se čtyřletým synem. Musím říct, že mě zrazovali od toho, aby při první návštěvě byl přítomen můj první syn. Spíše jsem měla strach, že mi to ani nepovolí a já si to tak přála. Přišlo mi to správné.Naštěstí jsem se dozvěděla, že to jsou jenom domněnky z krajského úřadu, ale napsané to nikde není.Tak jsme jeli.

Neuvěřitelně jsem se těšila a celou cestu jsem měla takovéto mravenčení v žaludku.Strašně jsem si přála, aby to mezi námi přeskočilo, jako staršího syna.Čím více jsme se přibližovali, tím více jsem byla nervózní.Když jsme přijeli, tak mě překvapilo uvítání.Byl připraven oběd, všichni se usmívali.Bylo to tak jiné od mé první zkušenosti z kojeneckým ústavem.Očekávala jsem, že budu strašně dojatá, jako u prvního syna a tak.

Maličký právě spal, tak jsme si sedli k obědu. Já byla tak nervózní, že jsem neměla ani chuť, i když jsem od rána nejedla.A najednou byl tady.Chlapeček z velkýma hnědýma očima byl tady.Pomačkaný ze spánku a byl tak krásný. Bylo to opravdu krásné miminko, ale jen krásné miminko v náručí cizího muže. Nic mezi námi nepřeskočilo a já si to tak přála. Byla jsem zklamaná.Maličký byl sice hodný a ani neplakal, ale stále pokukoval po pěstounce jako po té nejdůležitější osobě a já byla jen nějaká teta, která si ho půjčuje.

Bylo to pochopitelné, ale ne pro matku, která tolik touží, aby se na ni dítě navázalo. Říkala jsem si, že to se poddá, vždyť se vidíme poprvé, tak jsem to nechala být. Náš starší syn, byl nadšený. Ohromil mě svou ohleduplností a vyzrálostí v dané situaci.Už když jsme se o maličkém dozvěděli, tak jsme ho připravovali na brášku, ale tohle jsem nečekala.Strávili jsme s miminkem celé odpoledne a poté jsme se dali na tříhodinovou cestu domů.

Domluvili jsme se na další víkend. Měla jsem smíšené pocity z toho, že bychom měli být celý víkend u cizích lidí, kteří pečují o mého syna, ale je to nutné, tak to podstoupíme.Hned po první návštěvě jsem si podala žádost o svěření do péče, prý to trvá déle, tak ať jsme v předstihu ( to jsem ale nevěděla, co mě ještě čeká).

Víkend jsme prožili docela dobře, ale snášela jsem hůře situace, kdy maličký plakal, nemohl usnout nebo byl prostě mrzutý. U mě se nechtěl uklidnit, tak musela nastoupit pěstounka. Bylo to pro mě nesnesitelné, vždyť je to moje dítě! A to dítě mě nechce.

Díval se na mě, jako na vetřelce, který ho odvádí od "mámy". Byla jsem zoufalá. Nicméně naše návštěvy pokračovaly.Byla jsem rozhodnutá to nevzdát. Bylo mi řečeno,že dítě se rychle překlopí, až spolu budeme 24 hodin. Popravdě jsem jim nevěřila.To přece nejde, to je proti lidskému rozumu.Vždyť ona se o něj starala 8 měsíců, to pouto je už moc silné.Nechtěla jsem to dát najevo, ale v koutku duše jsem byla bezradná.Já napojená byla, ale pro maličkého jsem byla jenom teta.Naše návštěvy pokračovaly a já se začala starat o termín soudu.

Uplynuly dva týdny od podání návrhu a stále se nic nědělo.Tak jsem zavolala na soud.Tam mi velmi nepříjemná paní oznámila, že termín bude asi až příští měsíc.

To mě odrovnalo.! Cože?No to si ze mě děláte legraci. Byla jsem tak rozhořčená, že jsem napsala i ministryni sociálních věcí. Nicméně jsme podali předběžný návrh, který nám byl zamítnut.No to snad není ani pravda.Copak jsme něco provedli, že nás tak trestají?Ovšem se stalo to, čeho jsem se obávala.Soud měl za to, že o maličkého je postaráno, tak přece není kam spěchat.To je neuvěřitelné!

Tak jsem stále obvolávala všechny, co s tím mohli něco udělat, psala jsem e-maily, smsky a stále dokola.Myslím, že jsem byla i nepříjemně dotěrná, jenom, aby nám už to datum řekli.Bohužel si myslím, že jsem byla nepříjemná i doma, za což se moc omlouvám.Dost jsem to prožívala.Každopádně naše návštěvy pokračovaly.

Opravdu se nám pěstounka snažila vyjít vstříc a zkracovala vzdálenost mezi námi tím, že jela na víkend do bližšího města směrem k nám a tak jsme si maličkého mohli brát i na celý den domů.Musím říct, že když maličký pěstounku neviděl, tak jsem ten nejdůležitější byla já.Uklidnil se u mě, neplakal a dokonce se i smál.Ale pokud tam byla ona, tak jsem opět byla jenom lepší teta.Nevěřila jsem tomu, že se to překlopí, ale doufala jsem v to.

Chtěla jsem, aby mě přesvědčili o tom, že se dítě je schopné překlopit tak rychle, jak mi tvrdili.Toužila jsem po tom, aby se na mě díval stejně jako na ni.Žárlila jsem, ano žárlila.Žárlila jsem na své vlastní dítě a na cizí ženu, která za nic nemohla.Nicméně nevím, čím to bylo, jestli mou urputností nebo drzostí, ale termín soudu jsme dostali již za dva měsíce od podání návrhu.Podle některých to bylo úžasné až neuvěřitelné, že to je tak brzy, ale pro mě to bylo dost dlouhé, až zbytečně.

Každopádně se naše návštěvy stupňovaly a maličký byl se mnou i přes noc.Je to neuvěřitelné, ale funguje to.Po pár dnech se konečně ty krásné hnědé oči na mě podívaly tak, že mi vtryskly slzy z očí. Ano, konečně se na mě dívá jako na mámu.

A v tu chvíli jsem věděla, že všechno zvládneme. I ten "podělanej "soud, ze kterého jsem měla docela strach. U soudu jsme si ale vážně připadali jako trestanci.Soudní síň s přísahou, výslechy a tak podobně.Stále jsem si opakovala " My jsme něco provedli?"Několikrát mezi výslechy manžela a mnou jsem dostala strach, že nám to snad zamítnou."No to snad nee."Na malou chvilku se mi chtělo strašně plakat.Byla jsem bezradná, ale ustála jsem. Po hodinovém výslechu bylo po všem.

Takovou úlevu jsem pocítila, když jsme vyšli z toho hrozného místa. Svírala jsem v náručí mladšího synka, za ruku vedla staršího a nás všechny objímal manžel.Ten pocit byl nepopsatelný.Je to za námi.Chtělo se mi smát a plakat zároveň.Každopádně to stálo za to. Vždyť život bez dětí je prázdný a smutný, nemyslíte?"

Podepsána: Adoptivní maminka

Odpovědet na tento příspěvek

Tento web používá cookies a další sledovací technologie rozlišovat mezi jednotlivými počítači, nastavení individuální služby, analytické a statistické účely a přizpůsobení obsahu a reklamy. Tato stránka může obsahovat také soubory cookie třetích stran. Pokud budete nadále používat stránky, předpokládáme, odpovídá aktuální nastavení, ale lze je kdykoli změnit. Další informace zde: Ochrana soukromí