Deník ze života matky...

?

https://www.facebook.com/denikzezivotamatky/ https://www.facebook.com/denikzezivotamatky/photos/a.1858493761044803.1073741827.1858482267712619/2159363947624448/Povinné přezkoušení

Nejčernější scénáře, že když Vojta nenastoupí nejpozději v pěti letech do školky, tak se nebude správně rozvíjet, socializovat a připravovat na školu a na život se nakonec nenaplnily. Vojta je, aspoň podle výsledku dvoudenního maratonu ve školce, naprosto normální, socializované dítě, rozvíjí se přiměřeně svému věku.

Přezkoušení jsme nicméně nezačali úplně dobře, paní učitelka totiž nesouhlasila s tím, abych ve třídě zůstala. Poslala mě pryč. To jsem odmítla, stejně jako možnost posadit se v šatně a počkat, až mě zavolá zpátky. Místo toho jsem si (s červenými tvářemi, protože mi ten rozhovor byl celý dost nepříjemný) sedla v rohu místnosti tak, abych přezkoušení sice "nenarušovala", ale zároveň abych slyšela, jak vše probíhá. Důvody k tomu jsme měla asi hlavně dva: 1. s Vojtou jsem se tak domluvila. Neznal ani prostředí, ani paní učitelku a sám zůstat nechtěl, 2. chtěla jsem vidět a slyšet, jak přezkoušení probíhá, abych si mohla udělat svůj vlastní názor, a abych na případnou chválu nebo kritiku paní učitelky mohla reagovat. Pokud byl Vojta s dětmi a paní učitelkou zrovna ve vedlejší místnosti, nepronásledovala jsem je tam jako stíhačka, stačilo mi, když jsem aspoň částečně slyšela, co se děje.

Jak bude vypadat samotné přezkoušení jsem dopředu nevěděla. Podle vyprávění ostatních rodičů se dalo čekat, že to bude příjemné nebo nepříjemné, požadavky na děti budou buď přiměřené nebo přehnané a nesmyslné. Setkala jsem se dokonce i s tím, že měl předškolák umět látku první třídy, protože ve školce to děti už probraly. Proč pak ale do první třídy vlastně chodit, že jo.

Naše přezkoušení probíhalo "za plného provozu", dvě dopoledne po sobě. Ukázalo se, vlastně jako vždycky a ve všem, že záleží na konkrétních lidech, na které zrovna narazíte. Když jsem individuální vzdělávání minulé léto paní ředitelce hlásila, nesetkalo se to úplně s pochopením ("A to jste si jako rozmyslela, jo?..."), velmi se mi to snažila vymluvit. Když jsem pak několik týdnů zpátky dostala email s požadavky, co by mělo předškolní dítě zvládat a na co se při práci s ním zaměřit, přišlo mi to zbytečně dlouhé, podrobné a otravné (a myslím, že mi přečtení třicetistránkové metodiky neřeklo skoro nic, možná akorát to, že se mi na přezkoušení nechce, vlastně mám pocit, že jsem to celé ani nedočetla). Přezkoušení samotné nicméně proběhlo příjemně. Vojta si hezky pohrál a popovídal, odcházel spokojený a s dobrým pocitem. Paní učitelku i paní ředitelku si velmi oblíbil, nic nepřiměřeného ani záludného (aspoň podle mě) po něm nikdo nechtěl. Vyplnil několik pracovních listů, zúčastnil se cvičení a her s ostatními dětmi a poskládal puzzle. Děti byly milé, některé si se mnou chodily popovídat do mého rohu na hanbu))) Paní učitelka se s námi rozloučila se slovy, že je škoda, že Vojta do školky nechodí, když je tak šikovný. To mi přišlo celkem vtipné, protože kdyby šikovný nebyl, tak by do školky chodit neměl? Nebo naopak měl? Není třeba šikovný i proto, že jsem to jeho "vzdělávání" až do teď jen nehnojila, ale že jsem něco dělala i správně? A taky: Vojta do školky původně na jeden nebo dva dny v týdnu chodit chtěl, ale kvůli novému zákonu o povinném předškolním vzdělávání měl na výběr POUZE buď plnou docházku pět dní v týdnu nebo nic. V tom případě si vybral tedy to NIC, vybral si být raději se svou rodinou a kamarády, vybral si moct si svůj program spoluvytvářet.

Občas si poslechnu, že děti školku potřebují, aby byly socializované, dostaly pevný řád, naučily se poslouchat autoritu, připravily se na život. Některé lidi velmi rozhořčuje, že svoje děti takto omezuju, že jim bráním dělat to, co dělají všichni ostatní a co je pro jejich rozvoj nejlepší. Dost mě mrzí, že výchova a vzdělávání vlastní rodinou je vlastně pouze taková méněcenná a nedostatečná alternativa k vzdělávání státní institucí. Že školka by na život měla připravit lépe. Já si třeba myslím, že svým dětem mám co předat, že jsme si ten společný čas opravdu užili, že to pro děti i mě mělo obrovský smysl. Je pravda, že na život jsme se nějak systematicky metodicky nepřipravovali. My jsme prostě "JEN" naše životy žili. Děti jsou podle mě (a Vojta už to má potvrzené i oficiálně) socializované, hrají si s dalšími dětmi, umějí si povídat s dospělými, jsou zvídavé a šikovné. Z našich výletů také vím, jak umějí být vytrvalé, ohleduplné, jak si pomáhají, zajímají se, jak se kdo cítí, celkem dobře odhadují situaci a vědí, kdy si můžou dovolit honit se a zlobit, kdy by se měly zklidnit a dávat na sebe pozor. Přijde mi, že čím víc jim nechávám svobody a volnosti, tím jsou samostatnější a zodpovědnější. Mně tohle všechno nepřijde málo. Dokonce to pro mě je důležitější než počet vyplněných pracovních listů nebo naučených básniček. Nesouhlasím ani s tím, že by měly moje děti slepě poslouchat autoritu. Byla bych radši, aby uměly přemýšlet také samy, aby si uměly udělat vlastní názor a ověřovaly si fakta. Byla bych samozřejmě ráda, aby dospělé respektovaly, stejně tak jako aby respektovaly ostatní děti (já v tom rozdíl nevidím). To se myslím hezky naučí třeba podle toho, jak se k nim chovám já sama (prostě myslím, že "slušné" chování není něco, co by dokázala naučit jen školka a nikdo jiný). Dále poslouchám, že děti potřebují být vyučovány velmi systematicky, měla bych se jim víc věnovat, nejlépe si s nimi doma hrát na školu nebo školku, když už do té opravdové nechodí. Mně zase přijde, že když děti nechám, aby si hrály jak chtějí, povídáme si o tom, co je zajímá, a děláme to, na co mají náladu, tak je to "učení" tak nějak příjemnější a efektivnější. Mám fakt pocit, že obzvlášť v tomhle věku je radost z toho, že se člověk učí (a hlavně to nadšení) o moc důležitější než to, co se vlastně nakonec naučí. Další názor, který slyším je ten, že "život se s nimi mazlit taky nebude, tak proč já je takhle rozmazluju". "Nechtějí chodit do školky? Všichni chodí do školky. Však oni si zvyknou. Nemůžeš jim takhle ustupovat. Budou brečet, ale pak přestanou. Musíš zlomit odpor. Nemůžete si dělat co chcete, v životě budete taky muset pořád dělat to, co nechcete." Tohle je samozřejmě otázka názoru a vlastní zkušenosti. Pokud má někdo pocit, že mu ono "nemazlení se" do života opravdu něco dalo, je to v pořádku. Já se častěji ale setkávám s tím, že si lidé některé křivdy a nespravedlnosti z dětství v sobě nesou celý život a nepříjemně je to ovlivňuje. Proč děti já takhle "rozmazluju"? Protože si nemyslím, že je rozmazluju. Věřím tomu, že pro děti je nejdůležitější pocit bezpečí, bezpodmínečné lásky, porozumění a stabilita rodiny. Věřím, že když budu dětem naslouchat, nebudu je nutit do věcí, na které nejsou připraveny (aby si zvykaly, že život je drsnej, nebo aby plnily nějaký plán a postupovaly podle tabulek), ale naopak počkám, až připraveny budou, tak jim tím dodám sebedůvěru, na které budou moct pak ony samy stavět dál. Taky věřím tomu, že to hezké, co jsme společně zažili, jim bude dávat sílu ve chvílích, kdy se ten život třeba opravdu mazlit nebude. Věřím tomu, že není nutné dělat něco proto, že to dělají všichni ostatní a to samé bych chtěla ukázat i dětem (jo, až takoví jsme potížisti). Taky věřím, že v životě nemusím pořád dělat to, co nechci. Já sama mám pocit, že na výběr mám.

Není pro mě nějak zvlášť příjemné tohle sepisovat hned z několika důvodů:

  1. Ať se snažím, jak se snažím, mám pocit, že to celé různým lidem vyzní úplně jinak, než jsem to myslela. Namyšleně, útočně, že si myslím, že to jediná dělám správně a všichni ostatní to dělají špatně. Ani jedno z toho nebyl záměr. Když jsem na podobné téma psala minule, ozvalo se mi hned několik rozhořčených maminek, že bych se do školky navážet neměla, že jejich děti chodí rády a jsou spokojené. Já jim to vážně přeju. Nemyslím si, že by školky byly nějaké mučírny, nicméně si ani nemyslím, že by byly zárukou čehokoliv. Mám pocit, že na máma webech je článků o tom, kdy dát dítě do školky a v čem je to přínosné dostatek. Já píšu o tom, proč mi připadá vhodné vzdělávat doma. Proč to vyhovuje NÁM. A ano, myslím si, že dělám správně pro NÁS. Kdybych si to nemyslela, asi bych to dělala jinak.

  2. S velkým pochopením se často (až na světlé a milé výjimky) nesetkáváme ani u našich nejbližších. Takže to napíšu teď. Ať už je to za mnou. Vojta do školy příští rok nepůjde. Chceme zkusit první třídu doma. Uf. A je to venku.

  3. Pro jistotu to napíšu ještě jednou. Vojtovi se ve školce ty dva dny líbilo, rád se podílel na společných aktivitách, neměl s ničím problém. Nicméně i tak nám mnohem víc vyhovuje naše "škola doma", protože máme pocit, že nám to dává víc. Chceme se učit spolu, chceme běhat po venku, chceme cestovat, chceme dělat to, na co máme náladu a co nás zrovna zajímá.

K Vánocům jsem dostala od kamarádky úžasnou knížku. Hlavní hrdinkou je dívka jménem Pollyanna. V jedné části knihy jí teta Polly říká, co všechno se musí naučit, kdy bude šít, kdy vařit a kdy začne chodit do školy, aby se připravila na budoucí život. Když teta Polly s celým výčtem aktivit skončí, Pollyanna se jí zeptá: "No a kdy budu teda žít?"

Odpovědet na tento příspěvek

Tento web používá cookies a další sledovací technologie rozlišovat mezi jednotlivými počítači, nastavení individuální služby, analytické a statistické účely a přizpůsobení obsahu a reklamy. Tato stránka může obsahovat také soubory cookie třetích stran. Pokud budete nadále používat stránky, předpokládáme, odpovídá aktuální nastavení, ale lze je kdykoli změnit. Další informace zde: Ochrana soukromí