1.1. Marie Montessori – a její volání po šťastném prostoru...

1.1. Marie Montessori – a její volání po šťastném prostoru pro děti

„Kdokoli zasahuje do života dítěte, dotýká se nejcitlivější části celku, který má kořeny v dávné minulosti a směřuje k nedozírné budoucnosti“ Marie Montessori...

1.1. Marie Montessori – a její volání po šťastném prostoru pro děti

„Kdokoli zasahuje do života dítěte, dotýká se nejcitlivější části celku, který má kořeny v dávné minulosti a směřuje k nedozírné budoucnosti“ Marie Montessori

Marie Montessori byla neskutečně moudrá a vědomá žena, která krom jiného brojila za práva dětí, hluboce se o tuto problematiku zajímala a po celý svůj život se snažila pro zlepšení životních podmínek dětí dělat mnohé. Velmi odvážně, odhodlaně a pravdivě upozorňovala na tragické důsledky způsobu života tehdejší společnosti, na otřesný způsob chování dospělých k dětem a na to, kam tímto způsobem života civilizace spěje. Zmiňovala, jaký obrovský význam má pro vývoj dítěte prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, stejnou měrou i chování lidí v tomto prostředí dítě obklopující. Mluvila také o velké důležitosti vhodné stravy pro dítě. Vyzývala dospělé, aby vytvořili pro dítě takový systém výchovy a vzdělávání, který jim poskytne adekvátní prostor pro rozvoj jeho psychických potřeb, nejlépe takový, který by byl navržen dětmi samotnými a sama jim v tom byla příkladem. Vyzdvihovala touhu dítěte po práci a tvoření a tuto touhu považovala za životně důležitý instinkt dítěte, díky němuž dítě může rozvíjet svou osobnost, vědoma si faktu, že člověk v práci tvoří sám sebe a že za práci nelze dosadit žádnou náhražku jako např. cit nebo blahobyt. Z tohoto je patrné, že každý člověk se rodí s touhou tvořit a vytvářet tak něco prospěšného pro sebe i pro druhé a jedná se tedy o instinktivní a typickou vlastnost celého lidstva. Bohužel však touha pracovat a tvořit z člověka postupně vyprchává a to především z toho důvodu, že i přesto, že je každému člověku dána svoboda volby, společnost člověka tlačí vykonávat práce nutné pro systém a tak člověk nemůže dělat to, co by z hloubi své duše rád, s láskou a nadšením dělal. Člověk se pak odevzdává systému a věnuje práci pro peníze a proto, aby se uživil, častokráte z touhy po moci a blahobytu a ne pro radost svou i druhých, tak jak mu bylo původně předurčeno. „Pokud však práce díky příznivým okolnostem pramení z vnitřních pohnutek, získává dokonce i pro dospělého úplně jiný charakter. Jestliže něco takového nastane, práce začne člověka neodolatelně přitahovat, fascinuje ho a povznáší ho nad jeho pokřivené já. Příklady můžeme vidět v úsilí vynálezců, obětech badatelů a tvůrčím zaujetí umělců. Když se člověk pustí do podobného zápasu, odhalí v sobě netušenou energii a prožívá pozitivní působení obnoveného pracovního instinktu, který mu umožňuje vyjádřit jeho vlastní individualitu. Tento instinkt se pak náhle projeví jako mocný, ze země tryskající proud vody a přináší osvěžení celému lidstvu. Je tím skutečným zdrojem civilizačního pokroku, protože lidé mají instinkt pracovat a práce znamená zdokonalování světa, který je obklopuje. Práce je zásadní charakteristikou člověka a pokrok v lidské civilizaci je přímo spojen s její mnohotvárnou schopností přetvářet prostředí tak, aby v něm byl život snadnější a příjemnější. V novém prostředí pak lidé zavrhují původní přirozený způsob života. Toto nové prostředí by však nemělo být nazýváno umělým, neboť přírodu nenahrazuje, ale pouze přetváří. Nejlepším pojmenováním by tedy mohlo být prostředí přetvořené.“ 30) Bohužel však musím konstatovat, že jsme dospěli svými myšlenkami a činy do doby, že vše snad nemůže být už více člověkem zpitvořené, než-li je. Lidstvo - bytost, které byly dány takové úžasné schopnosti a znalosti, dokázala svými činy degradovat sama sebe. Přitom jej – člověka – příroda, Bůh, Vesmír… vybízí k tomu, aby vytvořil něco, co bude tím nejkrásnějším vyjádřením jeho existence a co dodá jeho existenci nový rozměr. „Bylo by nemoudré domnívat se, že se člověk nepodílí na vesmírné harmonii, když k ní všichni ostatní tvorové nějak přispívají, každý podle svých specifických instinktů. Mořští láčkovci vytvářejí nové korálové útesy a přetvářejí obrysy ostrovů i celých kontinentů. Hmyz přenáší pyl z jednoho květu na druhý a umožňuje tak rostlinám rozmnožování. Supi a hyeny jsou mrchožrouti, kteří zbavují zemi nepohřbených těl mrtvých živočichů. Někteří tvorové čistí svět od odpadu, jiní vytvářejí tak užitečné věci jako med, vosk, hedvábí a podobně. Živí tvorové obalují Zemi stejně jako atmosféra a jsou jeden na druhém závislí při úsilí o zachování života na Zemi. Proto je také vše živé dnes označováno jako biosféra. Živočichové nezachovávají při životě jen sebe a svůj druh, ale umožňují žít také ostatním a všichni dohromady se podílejí na udržování jakési pozemské harmonie. Zvířata ve skutečnosti produkují víc, než spotřebují pro sebe. Výsledkem jejich produktivní činnosti jsou určité přebytky, které někdy značně přesahují potřeby prostého sebezachování. Mohou být proto považována za dělníky vesmírného řádu a uskutečňovatele přírodních zákonů. Člověk, dělník par excellence, musí tyto obecné zákony také ctít. Buduje si pro sebe přetvořené prostředí, které díky bohatství rozmanitých produktů slouží něčemu většímu, než je pouhé přežití jednoho biologického druhu. Je dalším vyjádřením kosmického řádu. Dokonalost lidské práce se nedá měřit lidskými potřebami, ale záhadnou podstatou pracovního instinktu. Kvůli osudovým chybám se člověk vzdaluje svým pravým životním cílům. Pokud se má dítě stát opravdovým člověkem, musí být jeho rozvoj těsně spojen s jeho přirozenými instinkty. Přirozená výchova a vzdělání pak povede k přeměně člověka“.31) 30), 31)Tajuplné dětství, Maria Montessoriová, Společnost Montessori o.s., Stanislav Juhaňák TRITON, 2012

Z této překrásné řeči Marie Montessori je zřejmé, že vnímala dokonalost vesmíru a předurčení všeho živého, s pocitem smutku z toho, že člověk, ten moudrý – dělník par excellence, se svému předurčení a své schopnosti „tvořit překrásné“ velmi vzdálil. A vzdálil se sobě a tím i vesmírné harmonii nejen tím, co tvoří a jak ke svému tvoření přistupuje, ale také vztahem ke svému dítěti. Marie Montessori dále zmiňuje, že jedním z předurčení člověka je, aby se dítě a dospělý milovali a žili ve vzájemném souladu, dospělý člověk však místo harmonie a souladu neustále vytváří pro sebe a dítě konfliktní prostředí a to ohrožuje samou podstatu jejich bytí. Konflikty pak způsobují mezi ním a dítětem celou spoustu různých problémů. Marie Montessori také upozorňuje na naše vzdálení se od přirozenosti, po níž touží dítě. Dítě žilo po celá tisíciletí obklopeno blízkými a milujícími dospělými, zvířaty a množstvím předmětů, kterých se mohlo dotýkat a tím je poznávat. „Dítě mohlo provádět svou vlastní činnost beze strachu z výčitek. Když bylo unavené, jednoduše si někam lehlo a usnulo. Civilizace však postupně dítěti vzala toto přirozené prostředí. Všechno je rychlé, regulované a omezované. Zrychlené životní tempo dospělých se projevuje jako překážka rozvoje dítěte a nástup automobilů zlikvidoval poslední dětská útočiště jako větrná smršť. Dítě už se dále nemůže zabývat přirozenými aktivitami jako dříve. Péče, kterou je zahrnováno, spočívá především v jeho ochraně před nebezpečím číhajícím v okolním světě. Množství různých nebezpečí k velké škodě dětí neustále narůstá. Dítě je nyní ve světě bezmocným a zotročeným vyhnancem. Nikdo nemyslí na to, jak pro ně vytvořit vhodné prostředí a jak mu umožnit jeho vlastní přirozenou aktivitu.“32)

M. Montessori zdůrazňuje, že úkolem dospělého je vytvořit pro dítě vhodné prostředí pro jeho přirozený vývoj. Zmiňuje se o psychických úchylkách, které pokřivují člověka a ničí jeho svět, stejně tak svět jeho dětí. Mezi ně patří např. touha po vlastnictví, hrabivost, která zabíjí lásku a dává prostor pro nástup nenávisti a dochází tak k dalším deformacím společnosti. Dítě, které má být obklopováno a zahrnováno láskou tak vyrůstá v nepřátelské a nepřirozené atmosféře a cítí se v ní být cizincem. Dospělí ho vnímají jako narušitele a vetřelce, přejí si, aby je dítě neobtěžovalo a bylo pasivní a tak je dítě, čím dál častěji, vyháněno do jeslí nebo do školy. V tomto vyhnanství je pak nuceno přebývat po dobu dlouhých let, až do dospělosti. Je tu odsouzeno k utrpení, musí poslouchat a plnit příkazy dospělých, sedět dlouhé hodiny shrbený v lavicích, což mu způsobuje nespočet zdravotních i duševních potíží. Děti trpí pokřivením páteře, tuberkulózou, zažívají strach, únavu a vyčerpání. Přestávají být přirozeně veselými a stávají se čím dál více smutnými a zakřiknutými. K tomu všemu utrpení ve školách musely děti po celá staletí tvrdě pracovat, rodiče se o ně příliš nestarali, nešlo jim o skutečné vzdělání, ale o to, aby děti získaly v co nejkratší době patřičný doklad o vzdělání, který byl ve společnosti běžně vyžadován. Děti byly ve školách také často trestány, jak fyzicky, tak i poznámkami, důtkami či urážením a zesměšňováním před ostatními. Podstatou vzdělání nebylo předat něco z naší původní moudrosti a tvořivosti našim dětem, ale naprosto se podřídit dospělému. 32) Tajuplné dětství, Maria Montessoriová, Společnost Montessori o.s., Stanislav Juhaňák TRITON, 2012

Toto příkoří vůči našim dětem trvalo stovky, ba tisíce let. Tresty, které se vůči dětem používaly, byly kruté a rafinované, pramenící z pozice moci. Některé národy způsobovaly svým dětem obrovskou fyzickou bolest, byly například nuceny stát po dlouhou dobu v koutě obličejem ke zdi, klečely na zemi s holými koleny, byly bité rákoskou. Jiné zase trestaly děti tím, že jim věšely na krk hanlivé nápisy nebo nasazovaly oslí uši, čímž vytvářely posměch a ponižování ze strany jejich okolí. Škola pak v tomto velmi úzce spolupracovala s rodiči a tak byly děti často potrestány ještě doma. Marie Montessori byla přístupem dospělých k dětem doslova zděšena: „Dítě nemělo možnost se nijak bránit. K jakému tribunálu by se mělo obrátit? Na rozdíl od odsouzených zločinců nemá dokonce ani právo na odvolání. A kam se poděla láska, která by měla dítěti sloužit jako útočiště před jeho problémy? Žádná není. Učitelé i rodiče se spojili ve svém úsilí trestat, protože věří, že jiné prostředky jsou neúčinné a jiná náprava není možná. Rodinám však škola nemusí připomínat, že mají trestat své děti. Výzkumy týkající se této problematiky ukazují, že ani v dnešní době neexistuje národ, který by neměl ve zvyku děti trestat. Do repertoáru trestů patří urážky a nadávky, fackování a bití, zavírání do tmavých místností a vyhrožování ještě daleko horšími tresty. Dále to jsou zákazy oblíbených činností, jako je třeba hraní si s ostatními dětmi, které může představovat jediný únik před světem, nebo odpírání ovoce a sladkostí, které jsou určitou kompenzací všemožných utrpení, jež musí dítě nevědomky snášet. Někdy musí jít děti spát bez večeře a prožít tak neklidnou noc, kdy je trápí hald a zármutek. Přestože tento druh trestů mezi vzdělanými lidmi rychle mizí, nezmizel ještě docela. V rodinách se stále ještě ozývají hrubé, výhružné hlasy. Dospělí se domnívají, že trestat je jejich přirozené právo, a matka věří, že dát pohlavek je přímo její povinnost. Přitom bylo upuštěno od tělesného trestání dospělých, neboť tělesné tresty byly označeny za hanebné a ponižující lidskou důstojnost. Je však něco odpornějšího než urážení a bití dítěte? V tomto ohledu bylo svědomí člověka nějakým nepochopitelným způsobem otupeno. Rozvoj civilizace dnes nezávisí na úsilí jednotlivce nebo na plameni, který hoří v duši jednoho člověka. Je jako gigantický bezcitný stroj pohybující se neúprosně vpřed a hnací silou je mu nesmírná odosobněná energie společnosti. Společnost je jako obrovský vlak řítící se závratnou rychlostí k jakémusi vzdálenému cíli. Jednotlivci, kteří onu společnost tvoří, mohou být přirovnáni k pasažérům spícím v jednotlivých odděleních. Jejich spící svědomí je největší překážkou skutečnému pokroku. Toto přirovnání můžeme ještě doplnit upozorněním na nebezpečný kontrast mezi stále rychlejšími dopravními prostředky a neustále se stupňující strnulostí lidských duší. Udělat první a zároveň nejtěžší krok ke společné reformě, znamená probudit dřímající lidstvo a donutit ho naslouchat volajícímu hlasu. Je absolutně nevyhnutelné, aby si společnost konečně uvědomila skutečný význam dětí a začala vážně usilovat o jejich vysvobození z hluboké, nebezpečné propasti, v níž se nalézají. Společenská práva dětí musí být respektována, aby bylo možno budovat svět odpovídající jejich potřebám.“ 33)

  1. Tajuplné dětství, Maria Montessoriová, Společnost Montessori o.s., Stanislav Juhaňák TRITON, 2012

Jak velmi souzním s výše napsaným a jak hluboce se mne toto dotýká. Mnoho se od doby, kdy žila Marie Montessori nezměnilo. Myslím k tomu lepšímu. Naopak vše ve společnosti ještě vygradovalo. Cítím však, že vše graduje právě proto, že se nachází před pádem a vlastně už i padá. Vnímám, že se nyní – jako lidstvo ve velmi zátěžovém období, kdy jsme Vesmírem vybízeni k velmi rychlé a intenzivní práci na sobě samých, na svém probuzení, změnách a zvýšení stavu vědomí, které je pro záchranu lidstva a naší překrásné planety již opravdu nevyhnutelné. Je nezbytná transformace od úplných základů padnuvšího, transformace závislá na našem pochopení všech souvislostí, tedy do té největší možné hloubky, abychom mohli opět postoupit do vyššího stavu vědomí. A právě za stav našeho vědomí neseme tu nejvyšší zodpovědnost. Od něj se odvíjí veškeré naše Tvoření. A jelikož jsme sami sobě a našim dětem především dlužni mnohé, pojďme svým pochopením a následně svými činy tvořit ten nejkrásnější svět, ve kterém budou všechny bytosti šťastny. Láska, Tvoření a Radost je podstatou našeho Bytí a je již ten nejvyšší čas se k ní, tedy sami k sobě, znovunavrátit.

Z knihy: „Rodové statky a osady – návrat ke šťastnému Bytí a Harmonii na Zemi“ Autor: Andrea (Amálka) Dobromila

Odpovědet na tento příspěvek

Tento web používá cookies a další sledovací technologie rozlišovat mezi jednotlivými počítači, nastavení individuální služby, analytické a statistické účely a přizpůsobení obsahu a reklamy. Tato stránka může obsahovat také soubory cookie třetích stran. Pokud budete nadále používat stránky, předpokládáme, odpovídá aktuální nastavení, ale lze je kdykoli změnit. Další informace zde: Ochrana soukromí